Karel Schwarzenberg

Životopis

Narodil jsem se 10. 12. 1937 v Praze-Bubenči jako nejstarší syn Karla Schwarzenberga (1911-1986) a jeho manželky Antonie. Dětství jsem prožil v Praze, na Orlíku a v Čimelicích.

V prosinci 1948 jsme museli opustit republiku a uchýlit se do zahraničí. Ve Vídni jsem studoval práva a v Mnichově lesnictví. Kvůli předčasné smrti svého adoptivního otce Jindřicha Schwarzenberga jsem musel studia přerušit a začít hospodařit na rodinných statcích v Rakousku a Bavorsku.

Narozeniny slavím na Den lidských práv, a tak je možná symbolické, že jsem v této oblasti dlouho pracoval. Jako předseda Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva jsem se zejména v 80. letech zasazoval o dodržování lidských práv v Evropě. O otázce lidských práv jsem jednal v bývalém SSSR, v Bulharsku, v Kosovu a také u nás.

V rodinném sídle v Bavorsku jsme s doktorem Vilémem Prečanem na podporu československého exilu a disentu umístili centrum tzv. Československého dokumentačního střediska, tedy jakýsi archiv tehdy zapovězené literatury. Dnes je již sbírka součástí Národního muzea a je uložena v Praze.

Na podzim roku 1989 jsem se vrátil do vlasti a 10. 7. 1990 jsem byl jmenován kancléřem prezidenta republiky. V roce 1992 jsem vedl první delegaci OSCE do Náhorního Karabachu po vypuknutí války mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Z funkce kancléře jsem odešel v roce 1992 v souvislosti s abdikací prezidenta Václava Havla.

Od té doby pracuji především ve vedení podniku, tedy hlavně v lesnictví a na údržbě památek mně svěřených, avšak nadále působím v řadě nadací, komisí a spolků, kde uplatňuji své zkušenosti z dlouholeté práce v mezinárodních vztazích.

Radost a potěšení mi přinášejí mé děti a vnoučata. Mezi mé záliby patří politika, staré a nové umění, zvláště moderní architektura. V posledních letech postupně předávám hospodaření nejstaršímu synu Janovi a hodlám své síly a zkušenosti plně využít ve prospěch České republiky a zejména nás všech, kteří tu žijeme.

Citace z knih o Karlu Schwarzenbergovi

Vladimír Votýpka - Návrat české šlechty

(Rok vydání 2000)

O vaření
„Dnes je schwarzenberská restaurace ve Vídni proslavená, ale tenkrát na začátku, aby se uvedla a dostala do povědomí lidí, jsem se jí musel dost zabývat. Dokonce jsem překládal z jedné staré české kuchařky recepty do němčiny a podle nich se u nás vařilo.“
„Vy vaříte rád?“
„Ale… někdy docela rád. Kuchařské povolání je počestné a pěkné.“

O majeteku
„Statky přicházejí a odcházejí. V dějinách se tohle opakuje stále. Kdybych měl vypočítávat, kdy a kdo nám už zkonfiskoval majetek, byla by to dlouhá řada… V šestnáctém století po šmalkaldské protireformační válce to udělal habsburský panovník Karel V., potom švédský král, potom Napoleon, pak král bavorský, po první světové válce se z majetku něco ulouplo při pozemkové reformě, za druhé světové války nám majetek sebrali Němci a po ní komunisté. Nakonec zjistíte, že majetek postrádá stálost a podléhá času.“

O pomoci druhým
„V jižních Čechách bylo zvykem, pokud se někomu dělo bezpráví nebo měl vážné potíže, že zašel za knížetem pánem, aby pomohl. V sedmdesátých letech, když jsem občas dostal vízum a přijel do Československa, se dokonce i na mě obrátilo několik lidí. Většinou šlo o běžné starosti, ale jeden z nich měl kuriózní přání – postěžoval si, že ho vyhodili z komunistické partaje, a kdybych prý mohl nějak zařídit, aby ho zase vzali zpátky. Moc mu na tom, jak zdůraznil, záleží. Co jsem mu měl odpovědět? Snažil jsem se mu vysvětlit, že tak daleko můj vliv nesahá. Kupodivu za mnou se stejným problémem přijel kdosi až do Vídně. Neuvědomili si, že časy, kdy jsme mohli pomoci všem, už minuly. Ale mně připadalo typické, že se na mě lidé obraceli i v takovéto záležitosti.“

Karel Hvížďala – Knížecí život

(rok vydání 1989)

Šlechtic
Co to vlastně je, být šlechticem? Dřív to přece znamenalo také právo nosit zbraň…
Ovšem, šlechtic byl na jedné straně členem ozbrojené družiny vládce, ale na druhé straně byl za své poddané odpovědný a musel je bránit. Abych tak řekl, ta odpovědnost byla a je pro nás tím nejdůležitějším. Celá výchova mých rodičů vlastně systematicky vedla k odpovědnosti za naše lidi. Vlastně již od dětství na Orlíku až do posledního rozhovoru s mou matkou v minulém roce se všechno točilo kolem této odpovědnosti, to bylo u nás vždycky to nejdůležitější.

Narození
Vy jste se narodil v Čimelicích?
V Praze! Můj otec se ještě narodil v Čimelicích. Matka už ale byla moderní žena, důvěřovala více řádným klinikám než porodním babám, takže jsem se narodil v porodnici v Praze-Bubenči.

Výchova, vzdělání
Jak vlastně vypadala vaše výchova? Měl jste domácího učitele, byl jste drilován v cizích jazycích a učil jste se systematicky historii rodu?
To je zásluha mého otce. Tatínek byl výtečný vypravěč a měl velký dar dětem dějiny zpřístupnit. Nesmíte zapomenout, že když člověk vyrostl na Orlíku, vyrostl v dějinách. Stačilo se rozhlédnout, a viděl jsem na stěně maršálka, tedy knížete Karla, který u Lipska vyhrál nad Napoleonem, a podíval jsem se jinam a tam byl zase Adolf, jak bojuje s Turky… Například na Orlíku byla slavná mapa bitvy u Slavkova z roku 1805, kterou Napoleon věnoval maršálkovi… Pamatuji si, kde na té mapě byly ještě vlastnoruční Napoleonovy poznámky, a vidím otce, jak nás k té mapě vodil, aby nám přiblížil průběh bitvy. Pro otce ale nebyly důležité ani tak dějiny rodu, to bych neřekl, spíš dějiny lidského myšlení. A pak měl slabost pro české dějiny. Od něj jsem se hodně naučil.

Většinu svého dětství jste strávil doma, nechodil jste do školy atd. Považoval jste to spíše za příjemné privilegium, nebo vám to vadilo? Necítil jste se izolován?
Mně to přišlo někdy velice trapné, hlavně izolace od ostatních dětí, ta mě trápila, a potom, co mě velice zlobilo, to byl nepřetržitý dozor, za to se člověk jako dítě stydí. Ti druzí jsou volní, a já ne.

Ale má to své klady, vede to ke kázni, sebeovládání…
To ano, to se člověk naučí, ale nesmíte zapomenout, že já zažil, jak se časy politicky obrátily, a najednou z toho bylo negativní privilegium. Řekněme tak od počátku roku 1948. To jsme najednou byli „byvší“ a odrazilo se to i mezi dětmi na ulici. Pamatuji se, jak nás jednou krátce po únoru 1948 nějaká dětská tlupa ve Voršilské ulici poplivala. Tyto zkušenosti naučily člověka chápat, že každá mince má dvě strany. Ale většinou člověku neškodí, když to zažije během dětství.

Povolání

…V občanském průkaze mám napsáno Forst und Gastwirt, tedy lesník a hospodský.
Dobře, tohle máte napsáno v průkaze, ale kdybyste měl sám sebe definovat, co byste o sobě řekl?
To jsem si tam sám nechal napsat…

Vzpomínka na návštěvu Čech
Nejhezčí věc, kterou jsem v Čechách zažil, se mi přihodila při mé druhé cestě, to bylo po deseti letech, v roce 1978. Tu cestu jsem podnikal na přání svého syna a nejmladší sestry, která se narodila až v roce 1946. Když jsme odjeli, byla dvouletá. Čechy chtěli oba jednou vidět. Vzali jsme ještě jednoho společného přítele. Přijedeme na Orlík, jdeme dolů k zámku, rozhlížím se kolem, ale už nikoho neznám. Všichni známí zemřeli, kolem byli jen cizí lidé. Požádal jsem přítele, aby koupil lístky. Neměl jsem chuť kupovat si do svého domu vstupenky, to mi připadalo nejapné. Přišla průvodkyně, takové sympatické děvče, asi studentka, když se narodila , byli jsme už v Rakousku, a šli jsme s ní do domu. Otevřela dveře, vpustila nás dovnitř, pečlivě zavřela, podívala se na syna, otočila se ke mně a povídá: „To je malý Jeníček, že ano!“ To byl ten nejtaktnější pozdrav, který jsem kdy zažil. To člověk hned věděl, že je doma. Tím té návštěvě dala správnou dimenzi.

Vzpomínka na okupaci
…Jednou zase strýci Jindřichovi nechali vzkaz, že přijede na Hlubokou šéf štábu SA pan Lutze. Nikoho se neptal, jen se nameldoval a strýc Jindřich stál před subtilním problémem, jak ty chlapy pozdravit, aby nemusel hajlovat. Myslím, že vyspekuloval něco, co žádný Schwarzenberg nikdy neudělal, snad jen když přišel na návštěvu císař: tehdá čekal na své hosty v podloubí zámku místo na schodišti, šéf štábu přijel přesně, strýc přiskočil k autu, otevřel dveře a řekl: „Grüss Gott!“ Jak známo, v zavřeném autě se nedá hajlovat. Fyzicky to nejde!

Já a vaření
S vařením to je u mě tak: Vlastně to začalo ještě v Mnichově, kde jsem studoval, a můj moudrý strýc, který mě podporoval na studiích, mi tehdy dával velmi malé kapesné. Anžto tenkrát němečtí kluci měli mnohem víc peněz, byl jsem se svým kapesným - na rozdíl od nich - u konce 15. či 17. každého měsíce… A snad mi porozumíte, že přece jenom jsem měl tenkrát občas zájem, jak to stojí ve Švejkovi, o nějaké dlouhovlasé stvoření, a protože jsem neměl na hospodu, musel jsem si dívku pozvat domů a doma jsem musel vařit, to bylo nabíledni. Nic jiného mi nezbývalo. A fungovalo to docela dobře.

Máte nějaké rodinné recepty?
Máme! Třeba ty koláčky, co jsme dnes měli jako moučník. Jsou upečené podle Zenkerovy knihy. Pan Zenker byl u nás jako dvorní kuchař na začátku devatenáctého století a vydal takový dvě kuchařky.

Lidská práva
Kdo vás v poslední době zaujal?
Každý, kdo dává v sázku svou vlastní existenci pro práva druhých. To je něco, co mě vždycky fascinuje.

Orlík
Na Orlíku máte nějaké soukromé apartmá?
Ne, protože bych nerad žil na Orlíku jako vlastní domovník. Buď se na hradě žije, nebo nežije. Navíc člověk nemůže žít v baráku, kterým vám každoročně projde 120 000 lidí. To prostě nejde. Na Orlíku mám chatu, kde je sprcha, postel a kuchyně, kde si mohu udělat snídani, což mi stačí. A někdy si tak říkám, jak se mi rodiče tam nahoře smějou, když viděj, jak v tom tady lítám. Otec by se jistě velice divil, jak se ten jeho milovaný národ mění a co se stalo s českým jazykem.